ČLÁNKY, TEXTY K IP

Klíčová slova: Integrovaná psychoterapie, systémové hledisko, skupinové schéma, interpersonální hypotéza hudby, evoluční hypotéza meta-selekce

Integrovaná psychoterapie, kterou jsem vytvářel od roku1940, později s Jiřinou Knoblochovou a s podporou řady spolupracovníků v Čechách, USA a Kanadě, jsem v hlavních rysech zformoval v Praze, nezávisle na vývoji na Západě. Od začátku mě inspirovala a vedla pražská empirická filozofie(Frank, 1949; 1979), bez níž by byla Integrovaná psychoterapie nevznikla. Pražské filozofii vědy dali pečeť E. Mach a A. Einstein, a bezprostřední vliv na mne měli jejich pokračovatelé, spolutvůrci logického empirizmu (pozitivizmu) P. Frank (Einsteinův nástupce na Karlově universitě jím navržený) a R. Carnap (Frankem navržený). Bylo to zejména jejich úsilí o metodologickou jasnost (od vymýcení pseudo-pojmů, pseudo-tvrzení až k překonání metafyziky), metoda ověřovaní výroků, filozofický fyzikalizmus a program budování jednotné vědy, jež inspirovaly mou snahu o pojmovou analýzu a integraci psychoterapeutických směrů vedoucích k Integrované psychoterapii. 
Převážné názory o neurózách a psychoterapii v třicátých letech se zásadně nelišily od názorů konce 19. Století. Ty byly původně ovlivněny optimizmem z úspěchů anatomie a fyziologie mozku a vedly k pseudo-neurologickému pojetí neuróz (Jaspers: "mozkové mytologie"). V 1880 G. Beard zavedl pojem "nervového vyčerpání" čili neurastenie, jež způsobuje "nervové přetížení", zejména u osob se slabou konstitucí. To je třeba léčit šetřením, klidem a stravou posilující poškozené nervy, metodami které propracoval zejména S. Weir Mitchell. Psychoterapie se omezuje většinou na poučování a návod o životosprávě. Sovětská psychiatrie konzervovala tyto názory jakožto pojetí a terapii "podle I. P. Pavlova" (např. užitím trvalého spánku, farmaky nebo hypnózou) až do druhé poloviny 20. století, když už jinde ve světě byly překonány, byť v lidovém povědomí převládají až dodnes. 
V roce 1936 mě zaujala jako alternativa k běžným názorům psychoanalýza, jež slibovala porozumět neurotickým symptomům jako motivovaným strukturám, kterými je možno proniknout k samé osobnosti a měnit ji. To mě vedlo k psychoanalytickému tréningu, nuceně přerušovanému, v Praze a v Londýně 1941-1951. Mezi mými psychoanalytickými učiteli byla A. Freudová, M. Kleinová, a skupinoví psychoanalytici v Tavistock Institute v Londýně.
Ač jsem vždy oceňoval psychoanalytické poznatky blízké empirickému ověření (motivace širší než vědomá; přenos; patologický význam konfliktu; obrana a odpor; ranné vlivy na formování osobnosti), jež zůstávají součástí Integrované psychoterapie, byl jsem od začátku skeptický k psychoanalytické metodě ověřování tvrzení a k závěrům Freudovy metapsychologie. Bylo to díky zmíněnému vlivu logických empiristů, s jejichž myšlenkami jsem se rovněž seznámil v roce 1936. Proto jsem též v 1948-1949 současně s psychoanalytiky v Anglii studoval s H. Eysenckem, vášnivým kritikem psychoanalýzy a spoluzakladatelem behaviorální terapie.
První pokus o integraci psychoanalýzy s teoriemi učení jsem přednesl na schůzi Purkyňovy společnosti v 1947 a shrnul 1948 v monografii (Knobloch, 1949, tisk přerušen z ideologických důvodů). 

1940: OD SUBJEKTIVNÍHO SEBEPOZOROVÁNÍ K CHOVÁNÍ CELÉHO ORGANIZMU. 
Carnap (1932, 1938, 1963) formuloval teze fyzikalizmu či teze jednoty všech věd jako možnost jednotné vědecké řeči (řeč psychologie stejně jako fyziky je založena na elementární řeči pozorovatelných predikátů), jako jednotu metod, a hypoteticky jako jednotu zákonů. Výroky o sobě mohou být potvrzeny (konfirmovány, nikoli verifikovány) pozorováním chování a zásadně též (i když dosud omezeně) fyziologickými metodami.
Tím nabyla pro mne nový význam kniha I. H. Schultze (1940), který ukázal, že komplexy, popsané Freudem, sedí nejen v hlavě, ale jsou stavy celého organizmu, patrné v rozložení svalového napětí a ve vegetativních reakcích. To otvírá možnost užít v psychoterapii působení na periferii a přes ní ovlivnit centrální procesy. Psychoanalýza a jiné psychoterapie zanedbávají jak pozorování tak práci s neverbálním chováním, jak již tehdy na to upozorňoval W. Reich. Metodologické úvahy Schultze, více než autogenní tréning sám, mě inspirovaly (spolu se Zuzanou Knoblochovou) k prvním pokusům vytvořit techniku psychogymnastiky (Knobloch et al., 1964; Knobloch, 1968, 1971; Knobloch a Knoblochová, 1974; 1979). Poznatek, že psychoterapeuti, jejichž jediným informačním zdrojem jsou výpovědi pacientů, mají jen kusé a neověřené znalosti, byl jedním z podnětů k zakládání psychoterapeutických komunit, jež vytvářejí zjednodušené modely sociálního chování v každodenním životě.

1942- 1948: SYSTÉMOVÉ PARADIGMA: OD SYSTÉMU JEDNÉ OSOBY K SYSTÉMU MALÉ SPOLEČENSKÉ SKUPINY
Freud (1920, 1933) popsal sebepodrývající chování, jež nazval nutkání k opakování (Wiederholungszwang) . Jedinec se snaží dosáhnout svůj důležitý cíl, je toho schopen, ale vždy nevědomky udělá něco, že jej nedosáhne. Freud, jehož výkladovým systémem byla jedna osoba, to vysvětloval činností destruktivního pudu. Tento výklad zamítl německý psychoanalytický disident H. Schultz-Hencke (1940), který ukázal, že jde o interakci jedince s druhými lidmi, a nazval to bludný kruh neurózy (circulus vitiosus, Teufelskreis): "Není to jednoduchý kruh, ale jedním směrem stoupající spirála jež stupňuje maladapataci. A to vysvětluje, proč taková maladaptace přetrvává po desetiletí. " Schultz- Hencke pokračuje polemikou s Freudem: "A tak závěr, že systém nevědomí má tu pozoruhodnou vlastnost přetrvávat po léta a desetiletí, přehlíží existenci začarovaného kruhu, a proto není třeba vkládát do systému nevědomí nové a nové hypotetické vlastnosti (str. 72).
Schultz-Henckeho kapitola nazvaná "Circulus vitiosus" byla rozhodující pro moje systémové myšlení. Uvedla mě k myšlence, kterou sám autor nevyslovil ač otevřel interpersonální pojetí, že k porozumění chování jedince musíme zvolit větší systém než je jedinec sám. Ale k tak jasnému závěru bych byl tehdy nedospěl, kdybych byl současně nestudoval knihu Philippa Franka o kauzalitě (1932/1998). 
Frank se zabývá uzavřenými a otevřenými systémy ve fyzice a kritizuje Bertalanffyho vitalistické pojetí systémů a teleologie (výsledek určen cílovým zaměřením do budoucnosti, nikoli současností). Říká: 
Ve svých pozdějších pracích Bertalanffy přestává zdůrazňovat závislost přítomnosti na budoucnosti a snaží se vidět rozdíl mezi ději biologickými a fyzikálními (u nichž chování elementů je ovlivněno jen nejbližším okolím) v tom, že v biologických systémech budoucnost každé částice závisí na celém organizmu. A tak podle jeho pojetí je pojem systému pouze biologickým pojmem " (str. 119).
Frank odmítá tento závěr, jako by živé systémy měly něco jedinečného, a uzavírá: " Pojem systému se stejně dobře hodí na fyzikální jevy, a bude stále užívanější s pokroky fyziky. (str. 120). Frankova předpověď se brzy splnila, když byly vytvořeny kybernetické "teleologické" stroje (Wiener, 1948). Ač jsem viděl skupinu jako uzavřený systém, a byl jsem si vědom, že uzavřenost se netýká energie, teprve Wiener zpřesnil mou formulaci, že malá společenská skupina je quazi-uzavřený systém pro řízení a informaci. Bertalanffy je zbytečně dodnes hlavní oporu dnešních systémově orientovaných skupinových psychoterapeutů na Západě. Někteří z nich rozvinuli plané teoretizování v behaviorální systémové teorii, kterou vtipně karikoval filozof vědy R. C. Buck (1956).
Moje zkušenost v německém koncentračním táboře za 2. světové války mi ukázala sílu lidské skupiny, jak ničící, tak léčivou. Současně jsem tam viděl neuvěřitelnou rigiditu sebepodrývajícího chování jež vedla k izolaci a ostracizmu. To přivedlo některé spoluvězně k ztrátě naděje a do záhuby. Tehdy začaly mé pochyby o individuální psychoterapii, neb se mi zdálo, že je příliš slabá mobilizovat dostatečné síly, jež by otřásly rigiditou sebepodrývajícího chování. Mé pochyby se později potvrdily. 
Moje hypotéza byla, že nejmenší systém v němž může psychoterapeut studovat jednotlivce, je malá společenská skupina, jejímž zvláštním případem je rodina. Svou kritiku psychoanalýzy a metodologické zásady jsem zachytil v monografii (Knobloch, 1949), a pokračoval v rozvíjení systémového hlediska v teorii rodinné psychoterapie (Knobloch Šefrnová, 1954) a teorie terapeutické komunity (Knobloch, 1957; Knobloch 1959; Knobloch,1960; Knobloch a Knoblochová 1964; aj.). V nich jsem označil malou společenskou skupinu za quazi-uzavřený systém a popsal bludný kruh jako poruchu zpětné vazby (Knobloch , 1959): 
Sledovat úplně všechny kauzální řetězce je možné jen v uzavřeném systému. Pojímat tak samotný organizmus, ohraničený svým povrchem, a přehlédnout jeho interakci s prostředím je možno, ale jen pro velmi omezené účely. Skupina je daleko vhodnějším rámcem jako quasi-uzavřený sytém pro takové účely, jež jsou předmětem tohoto článku. 
Neuróza je zakotvena v bludném kruhu interakce mezi neurotickým jedincem a jeho skupinou. Neurotik spoluurčuje reakce skupiny takovým způsobem, že tyto reakce živí jeho neurotické stereotypy. Poněvadž on si není vědom vztahu mezi svým jednáním a reakcemi ostatních, můžeme to nazvat poruchou sociální zpětné vazby. Z toho plyne, že důležitým úkolem psychoterapie je restituce tohoto mechanizmu. 
Po prvním kroku neurotického chování je to zpravidla nejen subjekt sám kdo přispívá k rozvinutí svého neurotického chování, ale ostatní v jeho skupině. Nevědomky jej podněcují (v anticipaci jeho chování svými recipročními reakcemi) pokračovat ve své dosavadní roli ve skupině. A tak často když jedinec hledá partnera, oba jedinci nevědomky přispívají k vzájemnému výběru, jenž pak vede ke komplementárnímu neurotickému vztahu. Objektem psychoterapie musí být nikoli samotný neurotický jedinec, ale jeho přirozená skupina. (str. 196)
Když jsem se v padesátých letech seznámil s myšlenkami H.S. Sullivana (1953), který rozšířil v Americe interpersonální hledisko, aniž je však spojil s pojmem systému, přivítal jsem je jako vítanou posilu, ale nijak neovlivnily vývoj Integrované psychoterapie. 

1949:OD FREUDOVA RODINNÉHO TABU K RODINNÉ TERAPII 
Freudovy důvody pro to, aby se terapeut přísně vyhýbal kontaktu se signifikantními osobami pacienta, jako s manželem či manželkou, vyplývají z jeho paradigmatu systému jedné osoby. Osobnost je možno změnit v izolaci, v přenosovém vztahu s terapeutem. Zavádět jiné osoby do terapie by jen snižovalo intenzitu přenosového procesu. 
Tento názor jsem opustil v 1949, kdy jsem začal pracovat s manželskými partnery a celými rodinami, pojímanými jako zvláštní druh malých společenských skupin, s využitím zkušeností skupinové terapie. Důvody byly jak diagnostické, tak terapeuticky strategické. Poněvadž jsem se zabýval problémy ověřovaní výroků popsaných logickými empiristy, záhy jsem postřehl, že terapeut není s to si učinit objektivní obraz o manželství a rodině, když je odkázán jen na výpovědi pacienta samého. Dokonce je pravděpodobné, že terapeut, který slyší neustále zkreslený názor na partnera pacienta, bude ovlivněn do té míry, že jej bude nevědomky zpětně utvrzovat v jeho názoru (nazval jsem to žertovně psychoanalytická folie a deux ). A je- li rodina systém, pak žádoucí změna pacienta je součástí změny systému, jehož "páky" mohou být daleko mocnější než vztah terapeuta s pacientem. Jako model mi tanul na mysli obraz rodiny sedící na vratké lodičce, kdy sveřepý otec sedí šikmo a všichni ostatní musí vyrovnávat rovnováhu, a po létech mají z toho děti zkřivenou páteř. Viděl jsem též příklady toho, jak psychoanalýza vede k odcizení pacienta s partnerem, a jak jednostranně informovaný terapeut bezděky utvrzuje pacienta v jeho zkresleném pohledu a v sebepodrývajícím chování.
Mé první pětileté zkušenosti v manželské a rodinné terapii byly publikovány v práci Knobloch a Šefrnová, 1954.
Integrovaná psychoterapie nepojímá rodinnou terapii jako zvláštní obor: práce s manželi a rodinou, stejně jako s jinými signifikantními osobami, v různém stupni je součástí každé psychoterapie, má-li být účinná a nemá-li škodit. Manželé, kteří přicházejí k terapeutovi pro obtíže manželství, se příliš neliší od ostatních pacientů. Jiřina Knoblochová, která vytvořila manželskou terapii ve skupině partnerů v 1954, později objevila výhody je kombinovat ve skupině s pacienty, léčenými pro neurotické obtíže. U všech je sebepodrývající chování v popředí problémů.
V psychoterapeutické komunitě byla zavedena společná skupina se signifikantními osobami jednou týdně. 

1949: OD TERAPEUTICKÉ KOMUNITY K PSYCHOTERAPEUTICKÉ KOMUNITĚ.
Nejdůležitější zkušeností v mém pobytu v Anglii 1948-9 byla návštěva Maxwella Jonese a jeho terapeutické komunity v Sutton, Surrey. Uvítal jsem v ní realizaci svých fantazií, které navazovaly na obrazy z Eizensteinova filmu z třicátých let o Makarenkově komunitě delinkventní mládeže; k ním jsem se uchyloval když jako vězeň německého koncentračního tábora jsem byl svědkem ničivé i léčivé moci skupin. Ač jsem přivítal myšlenku terapeutické komunity s entuziasmem, nepřijal jsem Jonesův závěr, že terapeutická komunita nemůže mít velké psychoterapeutické ambice (Jones, 1956: 647). Ale Jones měl pravdu, pokud šlo o jeho velké komunity. Naproti tomu já, veden teoretickými představami o malé společenské skupině jako základní jednotce lidské existence (Knobloch, 1957; 1959; 1960; Knobloch a Šefrnová, 1954), a později podepřen evoluční psychologií (Knobloch, 1964, 1968, 1996, 2001), jsem zkonstruoval malé komunity, které pro odlišení nazývám psychoterapeutické komunity, v rozsahu 30. Avšak tento rozsah, vhodný pro komunitu žijící pohromadě (v Doksanech, Lništi a Lobči ,1951-1969, a v Kanadě v Lesním táboře v Haney 1971), je příliš velký pro denní stacionář- Denní stacionář Horní Palata v Praze a Day House při universitě Britské Kolumbie ve Vancouveru. Tyto dva stacionáře jsem založil na hypotéze, formulované v 1961, že psychoterapeutická komunita je možná i v zařízení, kdy pacienti nežijí pohromadě. Day House mi plně potvrdil tuto domněnku, i když provedení je obtížnější a vyžaduje zvláštní techniky. 
Psychoterapeutická komunita se liší od většiny psychiatrických zařízení tím, že modeluje skutečný život, a veškeré chování pacientů má důsledky v podobě odměn a výdajů, zejména ve formě pochvaly a nesouhlasu, celou komunitou. V programu je zodpovědná práce organizovaná pacienty samými (ne pracovní terapie), sport a zábava, a neustálá kolektivní analýza činnosti jejíž nezbytnou součástí je konfrontace. Sociální realita je rozšířena o "doplňkovou realitu" (Moreno) psychodramatem, divadelními improvizacemi a psychogymnastikou (Knobloch a Knoblochová, 1979a). To nám dává maximální možnost získat obraz o osobnosti a sebepodrývajícím chování pacienta. Terapeuti přesunují exekutivní moc na pacienty samé a tak mohou vystupovat jako nestranní pozorovatelé v konfrontacích. Hlavními terči přenosu se stávají pacienti sami jako autority, podřízení, souřadní a jako objekty erotického zájmu.
Žel, osud mi nedopřál, přes mé úsilí, provést soustavný výzkum srovnávající léčbu v psychoterapeutické komunitě s ostatními terapiemi. Samotné výsledky jsou uvedeny v Knobloch et al., 1963, Knobloch a Knoblochová,1979a, a Knobloch,1996. Z pozorování po několik desetiletí jsem přesvědčen, a také terapeuti kteří se mnou pracovali, že psychoterapeutická komunita je nejlepším prostředkem k odhalení sebepodrývajícího chování, a že je nejúčinnější úvodní léčbou (daleko účinnější v prvních dvou měsících než naše individuální a skupinová ambulantní léčba), mnohdy dokonce postačující, a vždy nejlevnější. V mnoha případech pacienti, kteří prošli psychoterapeutickou komunitou, již další léčbu nepotřebovali. 

1954: PRINCIP SOCIÁLNÍ SMĚNY.
Lidské vztahy zůstávají stabilní, když odměny, které přinášejí jedincům, jsou v příznivém poměru k výdajům. V práci Knobloch-Šefrnová (1954) bylo toto hledisko zavedeno pod názvem motivační rovnováha jako teoretický princip k porozumění rodinných vztahů a důležité vodítko manželské a rodinné terapie. Za několik let byla myšlenka sociální směny rozpracována (Homans, 1958 ; Thibaut-Kelley, 1959) a později rozvinuta v teorii interdependence (Kelley a Thibaut, 1978). Jejich teorie byla přijata jako součást Integrované psychoterapie a hledisko sociální směny uplatněno nejen v manželské a rodinné terapii, ale v psychoterapii vůbec, včetně psychoterapeutické komunity. Freudovo abstinenční pravidlo lze vidět jako předchůdce pravidla sociální směny, které jsme v psychoterapii zavedli.
Po dvou desetiletích si principu sociální směny všimli behaviorální manželští terapeuti (např. Jakson, 1977) a zavedli techniku "kontingenčních smluv". To přineslo zaslouženou ostrou kritiku (příklad smlouvy: manželka poskytne sex a manžel jí za to koupí nábytek její volby), neb se zanedbalo, jaké hodnoty lze směňovat. Kritiku pronesli Gurman a Kniskern (1978), a mírnou sebekritiku Stuart(1981) který mluví o "frivolitě smluv" (str. XIII.).
V posledním desetiletí je sociální směna středem pozornosti evolučních psychologů (Cosmides, 1989). Pokládá se za jeden ze základních kamenů lidské evoluce. 

1963: PŘEKONÁNÍ DICHOTOMIE "INTRAPSYCHICKÝ - INTERPERSONÁLNÍ" 
Rozhodným krokem ve vývoji Integrované psychoterapie byla pojmová integrace tak zvané intrapsychické a interpersonální dynamiky. Veden logickým empirizmem k pečlivé pojmové analýze, dospěl jsem k závěru, že rozlišování vnitřních a vnějších dějů ve vnímání a představování, zavedené v běžné řeči a upevněné ve Freudově strukturálním modelu, je mylná dichotomie vedoucí k pseudo-problémům. Byl to Ernst Mach (1906) který soustavně vysvětlil rozdíl mezi fyzikálním a fenomenálním (jim zvaným fyziologickým) prostorem. Jak lokalizujeme představovanou osobu? Uvnitř, zní běžná odpověď a to je jistě správné, máme-li na mysli fyzikální prostor, kde se mozkový proces představování odehrává. Ale ve fenomenálním prostoru náš představovaný přítel je nikoli v naší hlavě, ale mimo naše tělo, I když víme, že je to naše představa. Tato trivální úvaha nabývá na důležitosti, posuneme-li se od běžného života k psychoterapeutickým systémům. Největší obětí této pseudo-dichotomie je psychoanalýza, se strukturálním modelem Freuda Já-Nadjá-Ono uvnitř organizmu, nebo jeho modifikacemi, jako je model M. Kleinové. (Příklad H. Segalové: "Projektivní identifikace má základ v narcistických vztazích a narcistické vnitřní struktuře, neb objekt je také reintrojikován." Příklad ze školy Psychologie sebe (Self-psychology) H. Kohuta: " Informovaný analytik příjme skutečnost, že patogenní oidipský komplex spočívá v oidipské sebe-poruše, a že pod vrstvou chtíče a zlosti je vrstva deprese a difuzního narcistického zuření." ) Pokus ověřovat podobná tvrzení, formulovaná v nejasných prostorových termínech (míšení fyzikálního, fenomenálního a modelového prostoru) je beznadějný, a proto tolik různých odrůd psychoanalýzy, ale i jiných psychoterapeutických škol.
Úsporný model osobnosti Integrované psychoterapie, podrobně vysvětlený jinde (Knobloch, 1963, 1979a, 1979 b, 1999, a jiné), vychází z pozorování, že žijeme neustále v malé společenské skupině, skutečné nebo představované, včetně denních a nočních snů. V systému malé společenské skupiny probíhají interakce jak se skutečnými osobami, tak s osobami představovanými. Jedinec má základní plán skupin, který nazývám skupinové schéma - obdoba tělového schématu Schildera. Ve styku se skutečnými lidmi skupinové schéma spoluurčuje chování, přispívá k sociálnímu vnímání i reagování na osoby v různých rolích, to jest v rolích autorit, souřadných, podřadných a erotických partnerů; při tom jak vnímání tak reagování je evolučně programováno (Eibl- Eibesfeldt, 1970). Nejnápadnější je to v interakci matky a nemluvněte, v sexuální interakci, ale také- jak je zřetelné u jiných primátů jako šimpanzů- ve vztahu autorit a podřízených.
Skupinové schéma má tři funkce: je kognitivní mapou jež pomáhá interpretovat sociální situace, je tréningovým hříštěm sociálních vztahů a jejich řešení ve fantazii, a poskytuje náhradní uspokojení i výdaje, jak je například zřejmé v činnosti svědomí. 
Úkol měnit osobnost a odstranit nebo zmírnit sebepodrývající chování, nejtěžší a nejdůležitější úkol psychoterapie, znamená měnit skupinové schéma. Technika zjišťování skupinového schématu, jehož původní formu navrhla J. Knoblochová, je základní součástí Integrované psychoterapie (Knobloch a Knoblochová,1979, 1999).

1964: HUDEBNÍ ZKUŠENOST JAKO INTERPERSONÁLNÍ PROCES.
Interpersonální hypotéza hudby, kterou jsem formuloval (Knobloch et al., 1964; Knobloch et al.,1968; Knobloch, 1998) říká, že hudba provokuje interpersonální tendence, které jednak prožíváme jako vlastní, jednak je vnímáme jako přicházející od někoho kdo je s námi v interakci. Jinými slovy, hudba vyvolává událost ve skupinovém schématu. 
Opakované studie prokázaly shodné vnímání hudby u různých osob, pokud jde o interpersonální tendence, v Čechách, Německu, USA a Kanadě. Studovali jsme osm interpersonálních kategorií: dominance- submise; afiliace--distancování se; chlubení se -- dovoláváni se lítosti; útok a agrese- útěk a strach. Opakované studie na velkých souborech a v různých prostředích vždy vedly k výsledkům statisticky významně 
podporujícím hypotézu o shodném chápání interpersonálních tendencí v hudbě. Tyto teoretické výsledky mají aplikaci v hudební terapii, jež je součástí Integrované psychoterapie. 

1996: EVOLUČNÍ PSYCHOLOGIE A HYPOTÉZA META-SELEKCE
Etologie inspirovala mou práci v psychoterapeutických komunitách a to vedlo k setkání s Konradem Lorenzem. A když jsem pořádal mezinárodní sympozium o neverbálních aspektech psychoterapie ve Vancouveru v 1974, Lorenz tam vyslal své žáky. To vedlo k plodné spolupráci (např. Knobloch et al, 1980). A nedávno vzniklá evoluční psychologie dává za pravdu zaměření, které zvolila Integrovaná psychoterapie. Volba malé společenské skupiny a důraz na sociální směnu nabývá na zajímavosti, když si uvědomíme, že evoluce lidských vlastností probíhala v malé skupině, neb lidstvo 99 procent doby své existence žilo v malých skupinách kolem 30 jako lovci a sběrači (Lopreato, 1984). A tak se zdá, že volba 30 pacientů v psychoterapeutické komunitě v Lobči a v Haney byla příhodná! 
Jak zmíněno, o sociální směně soudí evoluční teoretici, že má základní význam v lidské evoluci a že vedla k vytvoření mozkového mechanizmu, modulu, zodpovědného za propočet odměn a výdajů a odhalování podvodníků snažících se získat jednostranné výhody (Cosmides, 1989). Tyto závěry a klinická pozorování mě vedla k hypotéze o altruizmu, hypotéze meta-selekce.
Darwin (1871) zanechal dilema, jak vysvětlit altruizmus mezi osobami, jež nejsou geneticky spřízněny, a to je v posledních letech předmětem pohnutých diskusí, spjatých s problémem skupinové selekce. V současné době převažuje mezi evolučními teoretiky názor, že skupinová selekce u lidí neexistovala a že mezi geneticky nespřízněnými je jen jediný druh altruizmu, reciproční altruizmus, to jest, něco za něco. 
Ač se všeobecně uznává, že formulace skupinové selekce v minulosti byla naivní, vznikl nový směr mezi teoretiky, kteří skupinovou selekci u lidí zastávají (Sober a Wilson, 1998). Ač věřím, že jejich stanovisko je správné, přenechávám konečné rozhodnutí expertům. Navrhuji však jiný druh skupinové selekce, který nezávisí na rozhodnutí zmíněného sporu (Knobloch, 1996, 2001). Tato hypotéza meta-selekce říká, že organizované lidské skupiny vytvářely společenský tlak, který jsem nazval meta-selekcí, jehož výsledkem je altruizmus přesahující reciproční altruizmus. Podle této hypotézy pak největší inklusivní zdatnost mají nikoli egoisti, ale ti, kteří naleznou určitou (též kulturně podmíněnou) rovnováhu tlaků přirozené selekce, sexuální selekce a meta-selekce. Tato hypotéza bude asi dlouho čekat, než bude potvrzena anebo vyvrácena ( vždyť i Darwinova sexuální selekce čekala na obecné přijetí sto let).  

DISKUSE. 
Existuje význačná jazyková bariéra mezi anglo-americkou literaturou a literaturou evropského kontinentu. I. H. Schultzův autogenní tréning, pokud je v Americe znám, je znám jen v omezeném podání Lutheho, bez širokého myšlenkového rámce, který byl pro mne tak důležitý. Schultz-Hencke, psychoanalytický disident, jehož jméno je spojeno s největší německou psychoanalytickou společností, není v USA znám vůbec, ač měl význačný vliv na K. Horneyovou. A kniha P. Franka, který z Prahy odešel v 1938 přednášet na Harvardskou universitu, a která byla publikována v 1931 německy za jeho působení v Praze, vyšla anglicky teprve nedávno (Frank, 1998)! 
Také teoretický přínos Integrované psychoterapie byl v době studené války zastíněn paralelním americkým vývojem. Je to přesto, že naše práce vycházely na Západě a že "Integrovaná psychoterapie"vyšla v pěti jazycích a systém léčení se dočkal řady uznání (Tak J. D. Frank, 1979/1992, str. XII, americký nestor psychoterapeutické metodologie, označil sytém Integrované psychoterapie za blízký ideálnímu; u nás Z. Dytrych, 1996, Hort, 1997, a j.) Přece však teoretický vývoj Integrované psychoterapie neunikl zcela pozornosti, jak patrno ze slov autorů Prochaska-Norcross (1999), kteří v Systémy psychoterapie (4. vydání) říkají: "V Československu vytvářel Ferdinand Knobloch.... integrovaný přístup...Tato integrovaná psychoterapie, inspirovaná terapeutickou komunitou, předběhla mnoho současných přístupů a nastínila několik současných psychoterapeutických zásad (str. 368). Také Bell, často zvaný otcem rodinné psychoterapie, uznal naši publikaci (Knobloch-Šefrnová, (1954), jež přecházela jeho publikacím, za pionýrskou (Bell, 1980: 2218) 
V Československu samém pražská filozofická tradice Mach-Einstein-Frank-Carnap pokračovala jako analytická filozofie jen hrstkou filozofů a matematiků, jako L (Svante). Rieger, M. Katětov, O. Zich a L.Tondl a jeho žáci P. Kolář a P. Koťátko. Poněvadž Lenin odsoudil 1905 Macha jako idealistu, byla též analytická filozofie odsouzena jako "machizmus-neopozitivizmus". Slavná tradice pražské empirické filozofie teprve čeká, že bude znovu objevena a využita.
Ideologický boj proti všemu, co připomínalo psychoanalýzu a analytickou filozofii, byl velkou překážkou naší práce. Jak zmíněno, byla moje monografie o kritickém rozboru psychoanalýzy (Knobloch, 1949) zaražena v tisku jakožto psychoanalytická a pozitivisticko- pragmatická.
Integrovaná psychoterapie byla uskutečněna ve dvou a později třech spojených zařízeních, v Psychiatrickém oddělení fakultní polikliniky v Praze, Odbočce pro rehabilitaci neuróz v Lobči a Denním stacionáři na Horní Palatě, s neustálým překonáváním obtíži v ovzduší ideologického podezřívání a obviňování. To vyvrcholilo po úspěšném historickém mezinárodním kongresu o neurózách v Jeseníku v 1959, kde se v ovzduší studené války setkali poprvé američtí a sovětští psychiatři. Tam došlo k otevřenému střetu názorů, kdy jako autor hlavního referátu jsem byl napaden, spolu s E. Wolfem a Američany J. H. Masssermanem, E. D. Wittkowerem a J. L. Morenem, českým profesorem neurolgie. Ten nás odsoudil a důrazně volal "po návratu k základním principům našeho velkého učitele Pavlova, který zkoumal mozkovou excitaci a útlum a kortikální analyzátory a tak plně vysvětlil lidské chování a jeho reflexologické léčení." Podobně nás odsoudili někteří sovětští hosté z freudizmu, mysticizmu a idealizmu. Rovněž jeden český docent odsoudil jedním dechem úpadkovou buržoazní filozofii neopozitivizmu a existencionalizmu ( Masserman, 1968: 10). Tito "pavlovští" buditelé se lišili jen terminologií a hesly, nikoli pseudo-neurologickým paradigmatem, od tradičních lékařů. Následovalo odsouzení kapitoly o neurózách mne a spolupracovníků profesorem Sněžněvským na zasedání moskevské akademie lékařských věd, jež rozpoutalo kampaň kritiky u nás. Zůstane chloubou Československé psychiatrie, že jako jediný časopis neodmítla uveřejnit mou odpověď (Knobloch, 1959b). Odpověděl jsem protiútokem a obvinil kritiky z neznalosti, zdržování od práce- a ještě z něčeho: " Nebudu se pokoušet o rozbor motivů jednání těchto jednotlivců. Ať jsou jakékoli, budou- tak jsem přesvědčen- historicky viděny zřetelněji a vůbec nynější postavení každého z nás bude možno snáze zhodnotit. Z tohoto hlediska, a ne z hlediska okamžitého prospěchu, by každý měl uvážit své přítomné jednání." (str. 337-339).
Nicméně Integrovaná psychoterapie se rozvíjela přes překážky. Mezinárodní pozornost, zejména Světové zdravotnické organizace, zachránila naši práci v Praze a Lobči před politickou a ideologickou nepřízní, jež ohrožovala naši existenci. Podobně jako československá zařízení, tak i kanadská zařízení přivábila mnoho zahraničních hostů (včetně Maxwella Jonese; v šedesátých letech jeho spolupracovník pobyl v Lobči několik měsíců jako pozorovatel). Lobeč inspirovala k vytvoření podobných zařízení u nás, v Polsku a Německu, i když ne vždy s plným porozuměním principů, na nichž byla založena.
A budoucnost psychoterapie? Často jsem se souhlasem připomínal slova Jeroma Franka: "Nevěřím, že budoucí praxi podstatně pomůže podrobnější porozumění individuální psychoterapie. Dojde-li v psychoterapii k průlomu, bude to díky metodám, pomocí nichž síly skupiny zmobilizují celou osobnost..." Ano, podle mého názoru se tato předpověď už začala splňovat v naší psychoterapeutické komunitě. A to byl též důvod, proč Jerome Frank, jenž viděl naši komunitu v Day House, pronesl svá slova chvály o Integrované psychoterapii blížící se ideálnímu systému. Ale dovolím si dodatek který možná překvapí jako paradoxní. Bude v budoucnosti nutné, aby léčivá komunita byla skutečná? Nebude ji možno nahradit virtuální realitou, virtuální komunitou? Vezměme například nejdůležitější a nejtěžší úkol psychoterapie, změnit sebepodrývající (kontraproduktivní) chování. Měli jsme v Lobči pacientku, která po opakovaných tragicky končících vztazích pokládala všechny muže za lumpy, nevědouc že lumpy přitahuje a je k nim přitahována. Ona i my jsme měli štěstí- poznala svůj problém, když v Lobči se vyskytl muž podobný jejím osudovým druhům, byla k němu přitahována a mohla krok za krokem, s naší pomocí, získat náhled a prožít svou korektivní zkušenost. Ale takových modelových situací jsme schopni vytvořit jen jednu nebo několik a často jsme odkázáni na šťastnou náhodu, jako v tomto případě. Není myslitelné, že v individuální terapii s pomocí přístrojů vytvoříme virtuální realitu, virtuální komunitu? Takový výcvik už dnes existuje, například pro jízdu na motocyklu nebo řízení letadla. Kdežto v Lobči jsme byli této pacientce schopni poskytnout jeden modelový objekt, jednoho lumpa, ve virtuální realitě bychom ji mohli trénovat na desítkách lumpů, aniž by riskovala svůj majetek, zdraví a život, vypracujeme-li se na takovou úroveň vytváření virtuální reality. To je cesta, kterou bych se pokoušel jít já, a lituji, že na to už v životě stěží budu mít čas a prostředky, ba ani ne na snazší úkoly, jako je zdokonalovat naší techniku modifikace výrazového chování a tvoření hlasu, jež otvírají cestu k detailnímu studiu a modifikaci osobnosti.

Prof. MUDr. Ferdinand Knobloch, C.Sc., MD, FRCP(Canada)
4137 W 12 Ave., Vancouver, BC, V6R 2P5, Canada. 

LITERATURA

• Bell J E. Family therapy. In: Kaplan H L, Friedman AM, & Sadock J, eds. Comprehensive Textbook of Psychiatry, 3d ed. Baltimore: Williams & Wilkins, 1980: 2217-2224. 
• Bertalanffy L, v. Studien über theoretische Biologie.Biol. Zbl, 1927; l: 210, 655. 
• Broderick, CB, Schrader SS. The history of professional marriage and family therapy. In: Gruman AS, Kniskern DP, eds. Handbook of Family Therapy, Vol. II, New York: Bruner/Mazel, 1991: 3-40.
• Buck RC. On the logic of general systems theory. In: Foundations of Science and the Concept of Psychology and psychoanalysis. In Feigl H, Scriven M, eds. Minnesota Studies of the Philosophy of science, Vol. II. Minneapolis: University of Minnesota Press, 1952; 223-237.
• Carnap R. Psychologie in physikalischer Sprache. Erkenntnis, 1932; 3 (2-3): 107-142.
• Carnap, R. Logical foundations of the unity of science. In: Neurath O, Carnap R, Morris C . International Encyclopedia of the Unity of Science, Vol. 1, Chicago:The University of Chicago Press, 1938; 42- 62.
• Carnap R. Herbert Feigl on Physicalism. In: Schilpp PA, ed. The Philosophy of Rudolf Carnap. La Salle, Ill: Open Court, 1963; 882-886.
• Cosmides L. The logic of social exchange. Cognition 1989; 31: 187-276.
• Dytrych, Z. Významné µivotní jubileum prof. Ferdinanda Knoblocha. Česká a slovenská psychiatrie, 1996; 92(4): 271-272.
• Eibl-Eibesfeldt I. Ethology. New York: Holt, Reinahart and Winston 1970.
• Frank P. Kausalgesetz und seine Grenzen (The law of causality and it limits). Dordrecht/Boston: Kluwer Academic Publishers, 1932/1998. 
• Frank P. Einstein, Mach und logical positivism. In P.A. Schilpp, ed. Albert Einstein: Philosopher-scientist. New York: Harper & Row 1949.
• Frank P. Einstein: Sein Leben und seine Zeit. Bransweig: Friedr. Vieweg 1979.
• Gurman AS, Kniskern RM. Behavioral marital therapy. Family Process, 1978; 17: 139-148.
• Homans GC. Social behavior as exchange. Am. Journal of Sociology, 1958; 63: 597-606.
• Hort V. Doc MUDr Ferdinand Knobloch , prim. MUDr Zdeněk Mrázek-dvě zastavení v naší psychoterapeutické minulosti. Česká a slovenská psychiatrie, 93 (1); 49-50.
• Kelley H H, Thibaut JW. Interpersonal Processes. The Theory of Interdependence. New York: J. Wiley, 1978.
• Knobloch F. Pokus o metodologický rozbor psychoanalýzy. Praha: Stát. zdravot. nakladatelství 1949. (Tisk přerušen z ideologických důvodů)
• Knobloch F. Le collectif de Diagnostic et de Traitment dans les Névroses. La Raison, 1957; 17: 35-58. 
• Knobloch F. The diagnostic and therapeutic community as part of a psychotherapeutic system. Proceedings of the Second Congress of Group Psychotherapy, Zurich 1957. Acta psychother. Suppl. 1959a: 195-294.
• Knobloch F. Ideologický boj a formy kritiky. Čsl. psychiatrie, 1959b; 55(5): 337-339.
• Knobloch F. On the theory of a therapeutic community for neurotics. The Internat. J. Group Psychotherapy,1960; X( 4): 419-429. 
• Knobloch F. Osobnost a malá společenská skupina. Československá psychologie, (1963; 5 (4): 329-337.
• Knobloch F. Dílčí metody a techniky psychoterapie. V Knoblochová J ,ed., a kolektiv. Praha: Státmí zdravotnické nakladatelství 1968: 230- 232.
• Knobloch F. La kinesiterapia como parte del Sistema de la Psicoterapia integrada in Checoslovaquia. Revista Espannola de Psicoterapia Analitica. 1971; IV: 15-27.
• Knobloch F. Towards integration through group-based psychotherapy: Back to the future. J. of Psychotherapy Integration 1996; 6:(1): 1-25.
• Knobloch, F. Individual, group, or meta-selection? ASCAP, 1996 a; 9(6): 15-16.
• Knobloch, F. Mental life as a small group process. Towards a theory of group schema. ASCAP, 1996b; 9(6): 17-18. 
• Knobloch, F. Musical experience as interpersonal process: Revisited. 
  In: R. Monelle,ed. Musica significans (Proceedings of the International Congress on Musical Signification, Edinburgh, 1992) Contemporary Music Review, 17: part 2, 1998; 59-72.
• Knobloch F. Altruism and the hypothesis of meta-selectiom in human evolution. The Journal of the Am. Academy of Psychoanalysis, 2001`29(2)-in print. 
  Knobloch F, Eibl-Eibelsfeldt L, Freeman R. Abreaction in psychotherapy: An ethological hypothesis. Presented at the Annual Meeting of the Canadian Psychiatric Association in Toronto 1980.
• Knobloch F, Juna J, Junova H, Koutsky Z. On an interpersonal hypothesis in the semiotic of music. Kybernetika, Prague, 1968. Experiencia musical como processo interpersonal: Una contribucion a la teoria de la musica. In: Rojas-Bermudes,ed., Cuadernos de Psicoterapia,Argentina , Buenos Aires, Vol VII-VIII,1973; 119-146. 
• Knobloch F, Junová H, Petrusová M, Šapošníková O. Psychogymnastika jako prostředek přeučování mezilidských vztahů. Československá psychologie, 1964; 8 (2): 113-120.
• Kobloch F, Junová H, Martinčíková E, Schánilcová M. Výsledky léčení psychoterapií v Odbočce pro rehabilitaci neuróz v Lobči. Activitas nervosa superior, 1963; 5(1): 36-43.
• Knobloch F, Knoblochm J. Psicoterapia en términos de la teoría de pequenos grupos sociales. Revista Cubana de Medicina, 1964; 3(1):78-91. 
• Knobloch F, Knobloch J. From family therapy to integrated psychotherapy. Proceedings of the V World Congress of Psychiatry, Mexico, 1971. Excerpta Medica, Internat. Congress Series No. 274, 425-429.. 
• Knobloch,F.,Knobloch J. Psychogymnastik. In H. Petzold, ed. Psychotherapie und Koerperdynamik. Paderborn: Jungermann.1974; 201-214.
• Knobloch F, Knobloch J. Integrated psychotherapy. New York: Jason Aronson 1979a. Translations: German-Stuttgart: F.Enke, 1983; Japanese-Tokyo: Seiwa Shoten,1984; Czech- Praha: Avicenum/ Grada, 1993; Chinese-Beijing,1 996. 
• Knobloch F, Knobloch J. In search of a new paradigm of psychoanalysis. Journal of the Am. Academy of Psychoanalysis, 1979b; 7 (5): 499-524.
• Knobloch F, Knoblochová J. Integrovaná psychoterapie v akci. Praha: Grada, 1999.
• Knobloch F, Poštolka M, Srnec J. Musical experience as interpersonal process. Psychiatry: J. for the study of interpersonal processes 1964; 27(4): 259-26
• Knobloch F, Šefrnová M. Příspěvek k technice rodinné psychoterapie. Neurologie a psychiatrie československa 1954; 17: 217-224 (Translated by the Translation section, Library service, National Institute of Mental Health, Bethesda, Maryland, No. 2-3-6200)
• Lopreato J. Human nature and biocultural evolution. Boston: Allen & Unwin 1984.
• Mach E. Erkenntis und Irtum. Leipzig: A. Barth Verlag, 1906.
• Mach E. Space and geometry, in the light of physiological, psychological and physical inquiery. LaSalle, Ill: The Open Court Publishing, 1906/1960. 
• Prochaska JO, JC. Norcross Systems of Psychotherapy. USA: Broks/Cole, 1999.- Systémy psychoterapie. Praha: Grada, 1999.
• Masserman JH. Psychiatry East and West. New York: Grune & Stratton 1968. 
• Schultz IH. Das autogene Training. 4.Ed. Stuttgart: G. Thieme 1940.
• Schultz-Hencke H. Der gehemmte Mensch. Leipzig: G. Thieme 1940. 
• Sullivan HS. The Interpersonal Theory of Psychiatry. New York: Norton 1953.
• Thibaut JW, Kelley H H. The Social Psychology of Groups. New York: Wiley 1959.
• Wiener N. Cybernetics. New York: Wiley 1948.