Blahopřání profesorovi Ferdinandu Knoblochovi
dr Michal Adler, Kanada  pro Mladou frontu Dnes, 21.srpna 2OO1

15. srpna letošního roku se profesor MUDr. Ferdinand Knobloch, 
F.R.C.P. (Canada), CSc. (Praha), významný český psychiatr, dožívá 85 let. Myslím si, že by mohl být spokojený; rozhodně má co za ta léta ukázat. Ale on, jak se zdá, stále tak docela spokojený není. Stále studuje, přichází s novými nápady, publikuje je, vyučuje, pořádá přednášky a workshopy, a pracuje s pacienty v individuální, rodinné a skupinové psychoterapii. Nevynechá mnoho koncertů ani posezení s přáteli u vínka. To si pak rád zazpívá a zahraje na klavír. Jen si občas postěžuje, že zdraví už není, co bývalo, a tak musel v posledních létech ten windsurfing a lyžování trochu omezit a spokojit se jen s denním plaváním a občasným tenisem. A také si stěžuje, že není dost času, a tolik je toho ještě třeba udělat…
Zdá se, že se v posledních létech pan profesor stále častěji v myšlenkách vrací ke svým zážitkům z nacistického koncentráku. Bylo mu 27, byl zamilovaný do židovské dívky a myslel si, že ji sňatkem zachrání před pronásledováním. Nezachránil; rok po svatbě byla odvlečena do koncentračního tábora, kde krátce na to zahynula. A pro svůj akt lásky a altruismu on šel také.
V existenciálně vyhraněné situaci koncentračního tábora viděl a zažil činy nesmírné krutosti i nesmírné lidskosti a všeho mezi tím, snad všechny varianty a odstíny lidské bídy a slávy. Leccos z jeho pozdějšího vývoje snad pochopíme snáze, když si uvědomíme, že se zde také setkal s případy dobře míněného, leč pro nedostatek vědomostí pomýleného altruismu. Skoro ho to stálo život. Zmítal se v tyfových horečkách, když ho přátelé přemístili do toho nejcennějšího místa v táborovém baráku, ke kamnům. Jeho stav se stále zhoršoval. Když vypadal jako beznadějný případ, přeložili ho do baráku pro umírající, kde bylo chladno. A to bylo, co potřeboval, a co mu zachránilo život.
Nechci tu postulovat žádné příčinné souvislosti. Ale faktem zůstává, že se pan profesor po celý život zabýval otázkami mezilidských vztahů, vztahů jedince ke skupině a skupiny k jedinci, a problémy zloby a altruismu. A dodnes má pan profesor jen málo trpělivosti s tím, co považuje za hrubou nevzdělanost, pověry, blbost a tmářství. Jednou jsem se ho zeptal, jak by vlastně shrnul svou zkušenost z koncentračního tábora. Celkem bez váhání odpověděl: „ Víš, asi se toho od lidí nesmí moc očekávat." Zajímavé; sám je pan profesor snad ten nejnáročnější vědec, učitel a psychoterapeut, jakého jsem kdy poznal. Náročný na sebe i na druhé. A kdo se s těmi nároky vyrovná, většinou odejde s dary, kterých by sotva kdy dosáhl lacinější cestou.
Po válce doktor Knobloch odjel do Anglie se zdánlivě rozporuplnými cíli, které ovšem z hlediska jeho celoživotního zájmu o integraci psychoterapie dávají smysl. Jednak jel studovat u profesora Eysencka, spolutvůrce behaviorální terapie a známého kritika a odpůrce psychoanalýzy, který později překvapil svět tvrzením, že psychoterapie je zcela neúčinná (jeho výzkum byl později vyvrácen). Zároveň doktor Knobloch v Anglii pokračoval ve svém psychoanalytickém výcviku s Annou Freudovou a Melanií Kleinovou, a dokončil ho. Ale víc než klasická psychoanalýza, zaměřená na jedince, odtrženého od ostatních a od prostředí, ho zaujala terapeutická komunita Maxwella Jonese. Fascinovalo ho, co lidé pro sebe dokážou vzájemně udělat, mají-li k tomu příznivé podmínky. To byl zřejmě významný příspěvek k jeho myšlenkám o systému integrované psychoterapie, který by dal průchod léčivé síle lidského společenství, jinak nedostupné v individuální nebo skupinové psychoterapii. A těžko hledat někoho, kdo by toho věděl o ničivé i hojivé síle lidské pospolitosti víc než on, z vlastní zkušenosti.
Po návratu do Československa začal uplatňovat své zkušenosti a názory v praxi.
Předbíhal v nich svou dobu, a to jak v rámci ideologicky zpotvořené vědy domácí, tak i ve světovém měřítku. Není divu, že narážel na odpor, a často byl terčem ideologických útoků.
Nebyla to dobrá doba. Přesto se mu podařilo založit terapeutickou komunitu v Praze a později v Lobči. Co k tomu říci? Kritici kritizovali, ať už z ideologických, odborných, či možná osobních důvodů a pozic, zatímco doktor Knobloch dělal, v co věřil. A zatímco se dnes těm kritickým žabomyším válkám snad trochu útrpně zasmějeme, v Čechách i jinde ve světě je mnoho lidí, kterým doktor Knobloch podstatným způsobem pomohl, mnoho odborníků, kteří se toho od něj mnoho naučili, a jeho dílo se stalo platným a uznávaným příspěvkem vědě.
Ale tenkrát lidem do smíchu právě nebylo. Po krátkém uvolnění a klidu k práci do země vtrhly armády Varšavské smlouvy, a zase nás smích přešel. Brzy nastolily režim, ve kterém omezenost, skutečná či předstíraná, a osobní nedostatek či potlačení morálního rozhodování se staly vstupenkou do kruhů mocenské elity. Tenkrát byl F. Knobloch již docentem Karlovy University, a nechtělo se mu už vracet k nesmyslům, kterých si užil dost, a - slovy Vaculíkova zemitého a trefného přirovnání - „kličkovat v palbě sračkometů nejrůznějšího kalibru." Odjel na pozvání do Spojených Států, kde byl hostujícím profesorem na University of Illinois v Chicagu a později na Columbia University a Albert Einstein Medical College. Když dostal nabídku stálé profesury na universitě v kanadském Vancouveru, přijal. Ale i zde průkopnické myšlenky profesora Knoblocha narážely na odpor, i když tentokráte ne ideologický. Odborníci se shodovali, že ve vypjatě individualistické severoamerické společnosti léčba, založená na síle terapeutické komunity, nemůže uspět. Přesto pan profesor terapeutickou komunitu založil; nejprve v lesním táboře v Haney poblíž Vancouveru, a později při vancouverské universitní nemocnici, která se stala proslulou po celém kontinentu jako „Day House." Zajímavé je, že někteří známí severoameričtí odborníci i nadále tvrdili, že nápady profesora Knoblocha prostě nejsou možné. Jiní odborníci Day House navštívili a na vlastní oči viděli skoro neuvěřitelné pokroky v léčbě, s dlouhodobými positivními výsledky.
Ti potom spíše uznale komentovali: „Tak to snad ani není možné..!" Protože na rozdíl od Maxwella Jonese, který hlásal, že jeho cíle a očekávání jsou minimalistické, v rámci integrované psychoterapie se profesor Knobloch nezalekl cílů maximalistických. Jedním z ústředních konceptů systému integrované psychoterapie, jak jej profesor Knobloch se svou ženou, dr. Jiřinou Knoblochovou, vyvinuli, je koncept jedincova skupinového schématu. Je to soubor toho, co jedinec věří o sobě, o druhých, o celém světě, a o svém postavení ve vztahu k ostatním lidem a ke světu. Tento soubor v podstatě řídí jedincovu interpretaci sebe i ostatních, a rozhodujícím způsobem ovlivňuje jeho myšlení, chování a citové prožitky.
Jedincovo skupinové schéma se vyvinulo v časném dětství jako nejlepší či, za daných podmínek, jediná možná reakce ve významných vztazích (např. k rodičům a sourozencům) a k prostředí. 
Později, když člověk takového schématu nevědomky užívá v jiných vztazích a prostředích, bezděčně tím tyto vztahy a prostředí formuje „k obrazu svému" a je překvapen, jak ho osud stíhá stále víceméně stejnými ranami. Vůbec si není vědom, že to bylo jeho vlastní schéma, které tu zapůsobilo jako „sebenaplňující se věštba," a že je to jeho vlastní chování, myšlení a cítění, kterými sám sebe podrývá.
Jinými slovy, systém integrované psychoterapie je zaměřen na strukturu jedincovy osobnosti. K úspěchu léčby není ovšem nutné, ba ani žádoucí, změnit jedincovy osobnostní rysy v jejich opak. Například osobnostní dotazníky by jen těžko rozlišovaly mezi tvrdohlavostí a vytrvalostí; ze života víme, jak rozdílné výsledky mají tyto dvě vlastnosti v mezilidských vztazích a pro osobní spokojenost. Umění je ovlivnit jedincovo skupinové schéma tak, aby jeho osobnostní rysy pracovaly pro něj a ne, nevědomky a vytrvale, proti němu. Správně vedená terapeutická komunita je ideálním prostředím, kde lidé mohou nejen svá skupinová schémata pochopit, ale mohou zde také experimentovat s novými a více uspokojujícími vztahy.
Samozřejmě, že celý přístup integrované psychoterapie je mnohem složitější, než je zde možné nastínit. Některé podobné myšlenky, někdy jen zlomkovitě, se objevují i u jiných autorů.
Ale zásadní přínos manželů Knoblochových se zdá být dvojí. Jednak vytvořili ucelený, koherentní a konsistentní systém, který je pevně vědecky zakotvený a posouvá obzor našeho vědění o poznání dál. Jednak svůj teoreticky náročný systém ověřili praxí a vytvořili tak model léčby, který asi patří k tomu nejpokrokovějšímu a nejužitečnějšímu, co máme v daném oboru k dispozici. Redaktor odborného časopisu, ve kterém nedávno profesor Knobloch uveřejnil jeden ze svých článků, to ve svém posudku vyjádřil pěkně: „Doktor Knobloch předběhl svou dobu.
Myslím si, že se k jeho dílu budeme v budoucnosti často vracet." Toto hodnocení se shoduje téměř doslovně s názory předních světových odborníků, jako například Ericha Fromma, Jerome Franka nebo Johna Norcrosse, vyjádřených jinde a u jiných příležitostí.
Není náhodou, že jsem se v blahopřání panu profesorovi nemohl nezmínit o jeho ženě, docentce Jiřině Knoblochové. Vstoupila mi do textu se stejnou samozřejmostí, s jakou byla vždy panu profesorovi výbornou partnerkou jak v životě, tak i ve výzkumu a v klinické praxi.
Dokonce si myslím, že by bez ní mnohé úspěchy pana profesora ani nebyly možné. Zejména přispěla k promyšlenému, tvořivému a nápaditému zavádění teoretických konceptů do proveditelné a účinné praxe.
Těch úspěchů, kterých pan profesor zatím dosáhl, je mnoho; rozhodně víc, než by zde šlo uvést. Jen pro příklad, je autorem či spoluautorem téměř 300 publikací, týkajících se psychoterapie, soudní psychiatrie, psychologie hudby, filosofie vědy, a v poslední době evoluční psychologie (a problémů skupinového a recipročního altruismu). Po léta byl předsedou psychoterapeutické sekce Světové psychiatrické asociace. Stal se emeritním profesorem University of British Columbia ve Vancouveru.  A chcete-li podrobnější výčet, můžete si ho najít v prestižní publikaci „Marquis' Who's Who in America," kde jeho jméno po léta figuruje. Ale nejvíc potěšeného jsem ho viděl, když kniha manželů Knoblochových  „Integrovaná psychoterapie" se po překladech do němčiny a japonštiny konečně také dočkala překladu do češtiny. Později byla tato kniha přeložena i do čínštiny.
Profesor Knobloch se stále cítí Čechem, a na zdaru nové republiky mu nesmírně záleží. Bez ohledu na  mezinárodní úspěchy ho velice mrzelo, že se po 20 let nesmělo doma z jeho díla ani citovat. Po pádu totalitárního režimu okamžitě ke svým každoročním přednáškovým a workshopovým turné v Německu a jinde v Evropě přidal také Českou Republiku. Původně byl vyzván tehdejším ministrem zdravotnictví, aby svou metodu uplatnil v podmínkách náročné etapy společenské transformace. Profesor Knobloch navázal na své působení před odchodem do ciziny a společně s některými tehdejšími spolupracovníky vybudoval Mezinárodní středisko pro integrovanou psychoterapii (INCIP) jako organizační základnu pro vzdělávání a výcvik mladých odborníků. Těmito kurzy již prošlo na 600 zájemců, zejména mladých psychiatrů a psychologů.
Také zde, jako spoluautor s manželkou Jiřinou, nedávno vydal novou knihu „Integrovaná psychoterapie v akci." Měl jsem to štěstí, že jsem od roku 1986 s panem profesorem těsně spolupracoval. Hodně jsem se toho od něj naučil. A přes ty jeho stížnosti, o kterých jsem se na začátku zmínil, pan profesor stále pracuje, co to dá, a stále objevuje zajímavé novinky. To se mě pak jako nevinně zeptá: „A jestlipak jsi četl..? Ne?! Ale copak, copak…" A tak se od něj učím stále. Kromě té své náročnosti je také ke svým žákům nesmírně štědrý, a má z čeho rozdávat. Je to vzácný vzdělanec, v pravém smyslu toho slova, a vzácný přítel. Co už k tomu dodat? Snad jenom vše nejlepší k narozeninám, pane profesore, a jak jsme tak v Praze říkávali – „Many happy returns!"